Když jsem v lednu 2022 psal na blog článek o hitu Listen To Your Heart od Roxette, zakončoval jsem ho zmínkou o autobiografii zpěvačky Marie Fredriksson, kterou jsem dlouhou dobu sháněl. Dva dny před loňskými Vánocemi se mi kniha Listen To My Heart: Moje láska k životu konečně dostala do rukou. Přinesl jsem si ji večer domů a pustil televizi, kde zrovna běžel nesmrtelný film Pretty Woman.
Bylo to symbolické, protože roli ústřední písničky tohoto kultovního romantického snímku s Julií Roberts a Richardem Gerem, bez něhož si nedokážu představit Vánoce, plní It Must Have Been Love právě od Roxette. Kniha se tak pro mě stala pomyslným mostem od jedné srdcovky (Listen To Your Heart) k té druhé, výše jmenované.
Měl jsem ji u sebe jen pár dní, už krátce po Novém roce jsem ji majiteli vrátil. Nejedná se o dílo velkého rozsahu, zpěvačka se ve spolupráci s novinářkou Helenou von Zweigbergk vešla zhruba do dvou set stránek. Přesto bych řekl, že je to publikace obsahově nabitá, protože se vyhýbá omáčce v podobě prázdných frází a jde k tomu podstatnému, až na dřeň.
Švédská interpretka v ní vzpomíná na bolesti svého dětství, touhu po úspěchu i pocity vnitřní prázdnoty spojené se slávou. Zapůsobil na mě také obdivuhodný příběh lásky s dlouholetým partnerem Mikaelem Bolyosem, který ji o ruku požádal do čtyřiadvaceti hodin po jejich seznámení. Vzali se v roce 1994 a manžel jí byl později oporou po celých sedmnáct let trvajícího boje s rakovinou a jejími následky.
Marie se nebojí žádného tématu a syrově popisuje všechny frustrace, které její zápolení s nemocí provázely, včetně zrady některých svých blízkých. Nejzásadnější slova si ale ponechala až na samotný konec. Považoval jsem za důležité si je zapsat:
"Člověk se nesmí ztratit v temnotě. Budu bojovat o každou světlou a krásnou chvíli - po zbytek svých dnů."
Zemřela v jednašedesáti letech 9. prosince 2019 a zanechala po sobě spoustu skvělých písní ozdobených jejím jiskřivým hlasem - jak v rámci repertoáru Roxette, tak i prostřednictvím sólových alb.
Pro některé možná zůstávají spojené s osmdesátými a devadesátými lety, tedy dekádami, v nichž se kapela i Fredriksson coby osobnost těšily největší popularitě. Mě však čím dál víc překvapuje, jak geniálně vyznívají v kontextu dnešní často zaměnitelné a bezduché popové produkce.
"Skladby interpretované severskou formací totiž řadím do kategorie těch, které se s uplynulým časem zdají lepší a lepší. Teprve díky tomu, jak se mainstreamová hudba vyvíjí a proměňuje, naplno vynikne, čím byly a stále jsou výjimečné," psal jsem už v textu k songu Listen To Your Heart s vysvětlením, že "oplývají životem, muzikálností a radostí z hudby."
Nejspíš tomu výrazně napomohla i odkazovaná kniha, ale letos patří Roxette k mým nejčastěji přehrávaným umělcům. V top desítce nejposlouchanějších skladeb mám ve statistikách na serveru last.fm jak Listen To Your Heart, tak It Must Have Been Love.
Ta druhá, ta, o které měl být tento článek především (ale nakonec tomu tak úplně není), si na svůj průlom v hitparádách musela několik let počkat. Původně totiž skladba It Must Have Been Love vyšla v roce 1987 s podtitulem (Christmas For The Broken Hearted). Měl to být vánoční hit, ale mimo Švédsko se nedočkal výraznější odezvy.
O
tři roky později se upravená verze, zbavená vánočního tématu,
objevila na soundtracku Pretty Woman a začaly se dít věci. Pro
skupinu to znamenalo v pořadí třetí #1
singl v americkém žebříčku.
Dodnes patří tato power balada k nejikoničtějším songům Roxette - nejspíš i díky svébytné interpretaci Marie, jejíž hlas zde působí překvapivě klidně a vyrovnaně, jako by vůbec nezpívala o tom, jak moc bolí zlomené srdce. Písni tím vtiskla její dodnes charakteristickou atmosféru.
Ne každý ví, že v průběhu devadesátých let vznikly také countryová podoba na desku Tourism a španělsky zpívaná verze No Sé Si Es Amor z alba Baladas En Espaňol. O tom, která varianta si zajistila místo mezi klasikami, však vzhledem k přetrvávající oblibě hollywoodského příběhu o milostném vzplanutí mezi byznysmenem a prostitutkou nemůže být pochyb.
text: Josef Martínek
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.