Příběh jako z pohádky. K počínání irského písničkáře Glena Hansarda a rodačky z Valašského Meziříčí Markéty Irglové se skladbou Falling Slowly se těžko hledají výstižnější slova.

Bylo 24. února 2008, když se Irglová jako historicky první Češka stala držitelkou Oscara. S písničkou, jejíž motiv se zrodil v kuchyni při čekání, než se v konvici uvaří voda na čaj.

Její úspěch byl neodmyslitelně spjatý s nízkorozpočtovým filmem Once, ve kterém si Irglová a Hansard zahráli hlavní role. Jak už to tak někdy v takových případech bývá, oba protagonisté se sblížili a vedle filmového vztahu navázali i ten skutečný. O osmnáct let starší Hansard přitom Irglovou znal od jejího dětství. Trvalo mu ale prý dlouhou dobu, než si uvědomil, že se z dívky stala žena.

Písnička Falling Slowly vypráví o pocitu zamilovanosti, tak jako mnohé jiné, v tom není nijak výjimečná. Nabízí ale autentickou emoci, což je v hudbě pořád ta nejcennější devíza. Oč křehčí a citlivější je pěvecký projev ústřední dvojice, o to intenzivněji a silněji se dotkne posluchačova srdce.

Nečekaná oscarová sláva tehdy v Česku pochopitelně vyvolala velký mediální humbuk, ten však vydržel jen chvilku. Když se v roce 2009 Hansard a Irglová rozešli, pohádky byl konec a v tichosti tvořící hudebníci už pro přední stránky tiskovin neplatili za nijak vděčné téma.

Své publikum si ale oba našli. A kdo jejich hudební dráhu nadále sleduje, ten určitě nelituje. Zatímco charismatický irský muzikant šel dál cestou živelného folk-rocku, talentovaná Češka se našla hlavně v jemných klavírních výpovědích. Ty začala později obohacovat i o vlivy orientu, které jsou patrné i na jejím druhém sólovém - a vynikajícím - albu Muna z roku 2014. Písně z něj pro mě mají až duchovní rozměr a rád si je každoročně připomínám hlavně o Vánocích.

Markéta Irglová se pochopitelně nenachází v hledáčku českého většinového posluchače, přesto si myslím, že komentáře typu "Kam se ztratila držitelka Oscara?" nejsou na místě. Žije sice s rodinou na Islandu a její tvůrčí proces je vždy spíše pozvolný, do Česka se však pravidelně vrací a koncertuje zde.

Její vystoupení v pražském Studiu Dva z roku 2014 dokonce patřilo k zážitkům, které ve mně zůstanou už napořád. "Oscarová zpěvačka odehrála ten typ koncertu, na který se nezapomíná. Intimní, křehký, plný něhy, citu a emocí. A světla vyzařujícího přímo z ní," psal jsem ve své reportáži o "andělské Markétě Irglové" pro musicserver.cz.

Tehdy jsem neodolal a po koncertě si počkal i na následnou autogramiádu, kde jsem si od Markéty nechal podepsat CD. Nepředstavil jsem se jako hudební novinář, který přišel o jejím výkonu psát recenzi, protože v tu chvíli jsem se cítil být spíše fanouškem toužícím vyseknout jí obyčejnou lidskou poklonu. I při osobním setkání působila přesně tak pokorně a srdečně jako předtím na pódiu.

Snad se ještě setkáme znovu. Už několik let si totiž přeji s Markétou Irglovou udělat rozhovor a věřím, že až přijde vhodná chvíle, třeba v podobě jejího nového alba, dočkám se. Dosud jediné interview, které jsem s ní pořídil, bylo vzhledem ke vzdálenosti vedeno formou emailu. Potěšilo mě, že ani z Islandu zpěvačka své odpovědi nijak neošidila a podělila se o spoustu inspirativních myšlenek.

Jedna věta z toho rozhovoru mi natolik utkvěla v paměti, že si ji při různých příležitostech připomínám dodnes. Byla to věta, ze které jsem tehdy nakonec udělal titulek: "Oscar mi připomíná, že možné je i nemožné".

text: Josef Martínek, foto: promo filmu Once

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu