Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Možné je i nemožné: Glen Hansard a Markéta Irglová v oscarovém hitu Falling Slowly
Příběh jako z pohádky. K počínání irského písničkáře Glena Hansarda a rodačky z Valašského Meziříčí Markéty Irglové se skladbou Falling Slowly se těžko hledají výstižnější slova.
Bylo 24. února 2008, když se Irglová jako historicky první Češka stala držitelkou Oscara. S písničkou, jejíž motiv se zrodil v kuchyni při čekání, než se v konvici uvaří voda na čaj.
Její úspěch byl neodmyslitelně spjatý s nízkorozpočtovým filmem Once, ve kterém si Irglová a Hansard zahráli hlavní role. Jak už to tak někdy v takových případech bývá, oba protagonisté se sblížili a vedle filmového vztahu navázali i ten skutečný. O osmnáct let starší Hansard přitom Irglovou znal od jejího dětství. Trvalo mu ale prý dlouhou dobu, než si uvědomil, že se z dívky stala žena.
Písnička Falling Slowly vypráví o pocitu zamilovanosti, tak jako mnohé jiné, v tom není nijak výjimečná. Nabízí ale autentickou emoci, což je v hudbě pořád ta nejcennější devíza. Oč křehčí a citlivější je pěvecký projev ústřední dvojice, o to intenzivněji a silněji se dotkne posluchačova srdce.
Nečekaná oscarová sláva tehdy v Česku pochopitelně vyvolala velký mediální humbuk, ten však vydržel jen chvilku. Když se v roce 2009 Hansard a Irglová rozešli, pohádky byl konec a v tichosti tvořící hudebníci už pro přední stránky tiskovin neplatili za nijak vděčné téma.
Své
publikum si ale oba našli. A kdo jejich hudební dráhu nadále
sleduje, ten určitě nelituje. Zatímco charismatický irský
muzikant šel dál cestou živelného folk-rocku, talentovaná Češka
se našla hlavně v jemných klavírních výpovědích. Ty začala
později obohacovat i o vlivy orientu, které jsou patrné i na jejím
druhém sólovém - a vynikajícím - albu Muna z roku 2014.
Písně z něj pro mě mají až duchovní rozměr a rád si je
každoročně připomínám hlavně o Vánocích.
Markéta Irglová se pochopitelně nenachází v hledáčku českého většinového posluchače, přesto si myslím, že komentáře typu "Kam se ztratila držitelka Oscara?" nejsou na místě. Žije sice s rodinou na Islandu a její tvůrčí proces je vždy spíše pozvolný, do Česka se však pravidelně vrací a koncertuje zde.
Její vystoupení v pražském Studiu Dva z roku 2014 dokonce patřilo k zážitkům, které ve mně zůstanou už napořád. "Oscarová zpěvačka odehrála ten typ koncertu, na který se nezapomíná. Intimní, křehký, plný něhy, citu a emocí. A světla vyzařujícího přímo z ní," psal jsem ve své reportáži o "andělské Markétě Irglové" pro musicserver.cz.
Tehdy jsem neodolal a po koncertě si počkal i na následnou autogramiádu, kde jsem si od Markéty nechal podepsat CD. Nepředstavil jsem se jako hudební novinář, který přišel o jejím výkonu psát recenzi, protože v tu chvíli jsem se cítil být spíše fanouškem toužícím vyseknout jí obyčejnou lidskou poklonu. I při osobním setkání působila přesně tak pokorně a srdečně jako předtím na pódiu.
Snad se ještě setkáme znovu. Už několik let si totiž přeji s Markétou Irglovou udělat rozhovor a věřím, že až přijde vhodná chvíle, třeba v podobě jejího nového alba, dočkám se. Dosud jediné interview, které jsem s ní pořídil, bylo vzhledem ke vzdálenosti vedeno formou emailu. Potěšilo mě, že ani z Islandu zpěvačka své odpovědi nijak neošidila a podělila se o spoustu inspirativních myšlenek.
Jedna
věta z toho rozhovoru mi natolik utkvěla v paměti, že si ji při
různých příležitostech připomínám dodnes. Byla to věta, ze
které jsem tehdy nakonec udělal titulek: "Oscar mi připomíná,
že možné je i nemožné".
text: Josef Martínek, foto: promo filmu Once
Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.
Nejnovější články na blogu
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.