Generace popových zpěvaček mladších třiceti let mě zatím příliš nepřesvědčila o svých kvalitách. Miley Cyrus je však výjimka - z někdejší dětské hvězdy totiž vyrostla v opravdu charismatickou interpretku, která se neztrácí v davu. Písničku Nothing Breaks Like A Heart s Markem Ronsonem vnímám jako zlomový moment její kariéry.
U žánrových vrstevnic bývalé představitelky seriálové Hannah Montany bohužel postrádám nějakou známku osobitosti. Ariana Grande, Selena Gomez ani Demi Lovato mi zatím nedaly důvod myslet si, že jejich hudba má hlubší cíl než stát se zbožím rychlé komerční spotřeby.
Přitom mezi kolegyněmi, které nejsou zase o tolik let starší, bychom pozoruhodných jmen našli celou řadu. Lady Gaga, Beyoncé, Adele, Alicia Keys nebo Christina Aguilera dokázaly do popkultury přinést i kus nefalšovaného umění - do písní promítly své výrazné osobnosti a všechny navíc mají ono pověstné zlato v hrdle.
Miley Cyrus se teprve v posledních letech podařilo z jejich stínu vystoupit. Sluší se však říct, že ani za svou ranou tvorbu se dnes nemusí stydět. Už jako teenagerka vyslala do hitparád řadu solidních písní z ranku příjemného dívčího pop-rocku či country-popu. Potkalo jí však to, s čím se zákonitě musí vypořádat každá dětská hvězda - dospěla. A spolu s ní i její publikum.
Rebelské album Bangerz z roku 2013 jí mělo otevřít cestu do světa velkého popu. Nabídlo hit Wrecking Ball, jehož videoklip s nahou zpěvačkou houpající se na demoliční kouli vzbudil nemalý rozruch. Šlo o slušné popové dílo, ale s odstupem času působí tato éra jako zbytečně urputná snaha dokázat, že roztomilá holčička dospěla v sebevědomou ženu.
Následující řadovka Miley Cyrus And Her Dead Petz byla pro změnu těžce alternativní, trvala skoro hodinu a půl. A pokud mám být upřímný, nikdy jsem ji nedokázal doposlouchat až do konce. Ani tento experiment pro experiment nepřinesl uvěřitelnost.
Tu nabídla až řadovka Younger Now z roku 2017. Na ní rodačka z Tennessee oprášila rodinné kořeny - vždyť jejím otcem je známý country zpěvák Billy Ray Cyrus. Nabídku na hostování dokonce přijala ikona tohoto žánru Dolly Parton, první singl Malibu si vedl velmi dobře v žebříčcích. Byl tu ale jeden háček - deska se vůbec neprodávala.
A pak přišel britský producent Mark Ronson, který Miley přizval do prvního singlu svého alba Late Night Feelings. Písnička Nothing Breaks Like A Heart mě zaujala už na první poslech a s každým dalším mě víc a víc přitahovala.
Baví mě neokázalé spojení disca a country i zpěvaččin dosti syrový, střízlivě emotivní projev. A baví mě také videoklip, ve kterém Miley prchá v autě před strážci zákona. Všechny tyto atributy vytvořily nesmírně silnou atmosféru, která posluchače (i diváka klipu) snadno vtáhne do svého děje.
Text nepracuje se žádnými dosud nevyslovenými myšlenkami, už slogan "Nic se neláme tak jako srdce" shrnuje celou jeho pointu. Že jde možná o slovní klišé? Pokud je servírováno v takto originálním a uvěřitelném balení, vůbec to nevadí.
Skladba si vedla dobře v hitparádách hlavně v Evropě, v Británii uzmula druhé místo, česká rádia ji dokonce katapultovala až na číslo jedna. Našim dramaturgům bývá často vyčítána malá snaha o invenci, v případě Nothing Breaks Like A Heart ale sáhly po písničce, která vůbec není prvoplánová.
Oba protagonisté svůj společný singl hned při několika příležitostech představili živě. Mně se nejvíce líbilo vystoupení z BBC Radio 1, kam s sebou neváhali vzít smyčcové těleso. V každém případě už po této spolupráci nelze pochybovat o tom, že Miley Cyrus jako zpěvačka obdivuhodně vyrostla.
Její
pozoruhodná cesta navíc pokračuje dál. V listopadu 2020 jí totiž
vyšlo nové album Plastic Hearts. To ji znovu představuje trochu
jinak, tentokrát v lehce rockovém kabátě, nechybí ani silné
popové balady. Jedná se o její dosud nejpřesvědčivější
desku, která dokazuje, že to Miley s hudbou myslí opravdu
vážně.
Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.