Ten příběh už Marek Ztracený vyprávěl mnohokrát. Byl Štědrý den roku 2007, když mu zavolal hledač talentů Martin Červinka. Spolu s přáním hezkých Vánoc mu oznámil, že na základě zaslané demoverze písničky Ztrácíš s ním natočí desku.

O pár měsíců později zněla Ztrácíš ze všech rádií. Stal se z ní hit roku a možná i desetiletí. Zcela zaslouženě. Není to jen "další z mnoha balad o lásce". V té písničce se ukrývá mnohem víc. Je v ní pořádný kus zranitelnosti, ale i naděje a síly. Vyšla před dvanácti lety, přesto ve mně úvodní klavírní motiv spolu se slovy "Někdy lidem zbyde jenom víra..." i dnes vyvolává zvláštní chvění.

V té době byl Ztracený na české scéně zjevení. Konečně talentovaný mladý zpěvák s vlastním autorským rukopisem, který má jiskru v hlase a je schopen napsat hit. Předvídala se mu velká budoucnost, Objev roku na udílení Českého slavíka měl být jen první vlaštovkou.

Jeho kariéra ale následně nabrala trochu jiný směr. Místo velkých koncertních hal přišel pokles zájmu o jeho hudbu, potíže s alkoholem a možná i vnitřní vyhoření. Málokdo věřil, že se ještě vzpamatuje. Přiznám se, že i já jsem pochyboval.

Třeba jeho třetí album V opilosti jsem ve své době považoval za naprosto průměrné. Až zpětně si uvědomuji, jak strašlivou moc má nad člověkem mediální obraz. Dnes, o osm let později, ho totiž spolu s následujícím počinem Pády poslouchám ze všech jeho desek nejraději.

Tento text má být ale především o skladbě Ztrácíš. Mám s ní totiž spojené mnohé koncertní zážitky, zvlášť jeden, na který určitě nezapomenu nikdy.

Poprvé jsem ji naživo slyšel v roce 2009 v Parkhotelu v Plzni. Bylo mi osmnáct a stál jsem v první řadě. Ne kvůli Markovi, ale kvůli Anně K., které tehdy předskakoval. Co se jeho setu týče, vzpomínám si, že byl příjemný, i když mu něco chybělo. Celý ho proseděl za klavírem a mně přišlo, že se mu moc nedaří uvolnit.

Úplně jinak působil ve stejném městě na prvním ročníku Kryštof kempů v roce 2014. Zaskakoval tehdy za vážně zraněného Michala Hrůzu a energie z něj sršela tak, že skoro zastínil hlavní hvězdu. Jako by se tehdy rozhodl chytit svou shůry seslanou šanci za pačesy a už ji nepustit.

Pro mě nejsilnější verze Ztrácíš však zazněla ještě o něco později. V pražském Foru Karlín v listopadu 2017. Na koncertě, kterým zpěvák oslavoval deset let od jejího vzniku. Ten večer neuvěřitelným způsobem gradoval. Před poslední písničkou - Ztrácíš - už byl hlavní protagonista zjevně v naprostém transu a publikum zrovna tak.

Žádná technika nemůže zaznamenat, jak moc byla ta chvíle intenzivní, přesto je podle mě aspoň zlomek z toho patrný v záznamu na YouTube (a samozřejmě také na DVD, které následně vyšlo). Marek hrál a zpíval s dechberoucí lehkostí. Jako by to všechno z něj šlo samo, jako by vlastně sám vůbec nevěděl, co se kolem něj děje.

Zažil jsem Ztrácíš i v O2 areně, kterou Marek Ztracený letos v únoru vyprodal hned dvakrát. Také tam byla krásná, ale koncert podle mě patřil hlavně jiným písním. Roky totiž zpěvák žil ve stínu svého prvního hitu, který už podle mnohých nikdy neměl překonat.

V posledních letech však natočil celou řadu skladeb, které oslovily publikum napříč generacemi. Bohaté bylo v tomto směru hlavně album Vlastní svět z roku 2018. Pozici finálního přídavku a nejpůsobivějšího momentu večera si proto uzmula další nádherná klavírní balada Naše cesty.

Přesto si myslím, že Ztrácíš byla, je a vždycky bude jen jedna. Je to píseň, která Markovi otevřela dveře, od které se odpíchl, kterou bude určitě zpívat až do smrti. Zkrátka píseň, která se dá napsat jen jedinkrát za život.  

Josef Martínek, foto: Sony Music, Jan Tůma (Supraphon)

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.

Nejnovější články na blogu