Psal se rok 1968, když Hana Zagorová poprvé pronikla do první desítky posluchačské ankety obliby, tehdy známé jako Zlatý slavík. Od té doby patří k neochvějným stálicím české populární hudby - a do slavičí top ten se podívala i po obnovení ankety v roce 2021.

Vzhledem k výše zmíněnému není třeba dodávat, že zpěvačka původem z Petřkovic na Ostravsku oslovila několik generací. Její repertoár se navíc neomezuje jen na známé popové hity, natočila i řadu šansonů, jimiž o svých kvalitách přesvědčila také náročnější posluchače.

Ve svých dětských letech jsem ji často vídal na televizních obrazovkách, na přelomu tisíciletí totiž Nova několik let vysílala pořad Hogo Fogo - a ona ho se svým manželem Štefanem Margitou uváděla. Dnes se na tento druh televizní zábavy často nahlíží skrz prsty, pravda však je, že tehdy sledovala "novácké estrády" snad každá druhá domácnost. Také u nás byly pravidelnou večerní kulisou.

I díky tomu jsem si k osobnosti Hany Zagorové vybudoval kladný vztah. A vlastně i k jejím písním, byť jedna vždy vyčnívala. Jmenovala se Maluj zase obrázky, složil ji i otextoval Pavel Žák a Zagorová ji nazpívala už v sedmdesátých letech.

Mou dětská duši si tenkrát získala jistou divadelností a změnami tempa - interpretka v ní místy zasněně recituje, jindy dramaticky artikuluje a zpívá jako o život. Svoje šansonové dovednosti v ní uplatnila perfektně.

Léta běžela, já jsem dospěl a můj vkus se přirozeně vyvíjel. K většině písniček z dětství jsem už neměl důvod se vracet. Maluj zase obrázky je ale skladba natolik okouzlující, že mi dokázala učarovat stále. Navíc jsem začal více vnímat její text a hloubku sdělení.

"Měli jsme dva hrníčky, čtyři talíře
vyzdobené sluníčky přímo od malíře,
cukru na pět hromádek, čtyři knížky pohádek,
dva prstýnky na splátky, prázdné přihrádky.
Maloval jsi obrázky dlaní horkou od lásky,
chroupali jsme oblázky jako oplatky...."

Zagorová zpívá o vztahu, který prochází docela běžným vývojem - zamilovaná dvojice si nejdříve vystačí se svou opojnou láskou a drobnými radostmi, které mnoho nestojí. Později však přichází "více halířků, méně milování", tedy na jedné straně život v blahobytu a majetkové jistoty, ale na straně druhé partnerský chlad a odcizení.

Uteklo půl století od vzniku songu a na tomto věčném koloběhu mezilidských vztahů se příliš mnoho nezměnilo. Princip "malování obrázků" však lze přenést prakticky na jakoukoliv lidskou činnost, včetně práce, podnikání nebo koníčků. Na začátku často stojí čistý úmysl dělat to, co člověka těší, ten se však s přicházejícím úspěchem může zvrhnout v honbu za ještě lepšími výsledky, zatímco původní smysl se kousek po kousku vytrácí.

"Čím jsou šaty z brokátů proti vůni akátu? Čím jsou barvy plakátů proti sněženkám? Maluj zase obrázky, dlaní horkou od lásky, ať jsou radši oblázky z toho, co teď mám..." přeje si umělkyně. Uchovat si dětsky čiré nadšení z něčeho, co se během času stalo každodenní rutinou, je výzvou pro mnohé z nás. Vždyť právě nezištná potěcha z mála dokáže život udělat mnohem šťastnější než nekonečný přepych užívaný bez špetky radosti.

Nevidím Haně Zagorové do hlavy, ale věřím, že jí se "malovat obrázky" po celou kariéru daří. Navzdory tomu, že prodala přes deset milionů desek, devětkrát se stala zlatou slavicí a vyprodala nespočet koncertů, nikdy neztratila pěveckou jiskru. V mnoha svých písních se vůbec neohlížela na vkus většinového publika, někdy to byla i celá alba v tomto duchu. A ke spoustě z takových skladeb, ke kterým měla srdeční vztah, si sama napsala texty.

Zatímco její vrstevnice často žijí z dávných hitů a na další tvorbu už nepomýšlí, ona ani ve vyšším věku nepřestala s vydáváním nové hudby. Třeba na posledním albu Já nemám strach z roku 2018 se obklopila mladšími autory v čele s Markem Ztraceným, Martinem Chodúrem nebo Radůzou - a minimálně některé ze zařazených písní se jim opravdu povedly.

V minulém desetiletí začali pořadatelé letních festivalů zvát na svá pódia popové hvězdy z předrevoluční éry, což se dříve nedělo. Ačkoliv publikum takových akcí bývá specifické a ne každého hudebníka z "velkého showbyznysu" přijme, Zagorová ho dokáže pokaždé získat na svou stranu - bez ohledu na to, zda ji návštěvník aktivně poslouchá, nebo ne.

V roce 2018 jsem se s ní setkal a pořídil rozhovor pro musicserver. Ptal jsem se jí, zda neměla obavy, jak na ni festivaloví diváci budou reagovat. Její odpověď byla výmluvná: "Čeho se mám bát? Vždyť jdu dělat svou profesi!" Zároveň ujistila, že na pódiu by se pokaždé rozdala a vypustila na něm duši.

Na tehdejší setkání vzpomínám moc rád, bylo to příjemné posezení s vlídnou a velice kultivovanou dámou, která ani trochu nedávala najevo svůj význam. Překvapilo mě, když mi později vzkázala, abych jí autorizaci rozhovoru ideálně poslal přes mobilní aplikaci WhatsApp. Je vidět, že chce jít s dobou.

Vzpomínám také na to, jaké šílenství publika způsobila, když se v únoru 2020 jako nečekaný host zjevila na koncertě Marka Ztraceného v O2 areně. S ním shodou okolností loni, pár týdnů po svých 75. narozeninách, nazpívala píseň Vánoce jako dřív, jeden z hitů uplynulých svátků.

Hana Zagorová je zkrátka ojedinělý fenomén. Někteří milují všechny písně, které nahrála, jiní si z jejího bohatého, téměř tisíc skladeb čítajícího repertoáru dovedou vybrat alespoň některé. A pokud ne, pak znají minimálně zlidovělou hlášku "Nedělej Zagorku" a nebo zpěvačku uznávají za nebojácné gesto, kterým bylo v roce 1989 podepsání petice Několik vět. Gesto, které mělo za následek rovněž již dobře provařenou zmínku o "milé holce, která už tři roky po sobě bere 600 tisíc ročně" z legendárního Jakešova proslovu v Červeném Hrádku.

Co se mě týče, rád si poslechnu nejednu její písničku. Ta jedna, která mě nejvíce zaujala už jako malého kluka, ale mým uším dodnes zůstává výjimečná.  

text: Josef Martínek, foto: zagorovahana.cz

Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.