Rok 2023 byl z hudebního hlediska bohatý hlavně na výjimečné koncertní události. Ve výročním přehledu jsem se proto rozhodl tentokrát zaměřit právě na ně. Všechny vybrané akce patřily k těm, na které by byla škoda do budoucna zapomenout. Seřadil jsem je podle data konání chronologicky.
Green Day - Wake Me Up When September Ends: nic netrvá věčně
V diskografii Green Day vyčnívají hlavně dvě studiová alba: průlomové Dookie z roku 1994 a o deset let mladší "punk-rocková opera" American Idiot. V době vydání prvního jmenovaného mi nebyly ještě ani tři roky, zato etapu toho druhého si pamatuji, jako by to bylo včera.
Zatímco dnešní školáci mají rap, v roce 2004 letěla mezi teenagery hlavně rocková kytarová hudba. A pomalu přicházela mohutná emo vlna, která definovala roky příští.
Ačkoliv už tehdy měli Green Day leccos za sebou a rozhodně nepatřili do kategorie nováčků, generace nás, dětí raných devadesátých let, přijala jejich hudbu zcela za svou. S deskou American Idiot se stali tím typem kapely, kterou mezi vrstevníky poslouchal téměř každý.
Myslím, že nikdo z
nás tenkrát neřešil, že "těm pánům" je už přes třicet
- zkrátka jsme je vnímali jako svůj hlas, čemuž hodně
napomohla i jejich výrazná image. Dospělý člověk obvykle dokáže
rozpoznat úmyslné marketingové zacílení, zato dospívající
jedinec řeší jen to, zda je mu estetika té či oné osobnosti
nebo kapely blízká. A Green Day nám tehdy blízcí byli.
Vzpomínám na to, jak jsem každou sobotu dopoledne usedal před televizní obrazovku a s napětím sledoval, zda písnička Boulevard Of Broken Dreams, první, která si mě z jejich repertoáru opravdu získala, znovu obhájí vítězství v oblíbené hitparádě T-Music Chart. A většinou obhájila.
Něco podobného se dělo i s dalšími singly Holiday, Jesus Of Suburbia a hlavně s rockovou baladou Wake Me Up When September Ends. To byla pro mě přesně ta píseň, která vás při poslechu desky vytrhne z nastolené nálady a donutí vás zpozornět ještě o trochu víc.
Když jsem tenkrát v televizi sledoval zmíněný klip (což bylo prakticky jen jednou týdně ve zmíněné hitparádě, protože Óčko bylo stále teprve v plenkách a internet jsme doma neměli), připadal jsem si trochu zmatený z těch bojových záběrů simulujících válku v Iráku. Příliš jsem nerozuměl ani tomu, o čem se hlavní hrdinové videa, Jamie Bell a Evan Rachel Wood, tak melodramaticky hádají. Jen jsem správně cítil, že je to písnička silná, emotivní, o bolestivých záležitostech.
Námětem pro zpěváka a autora Billieho Joea Armstronga nebyla válka v Iráku, a dokonce ani teroristické útoky z 11. září 2001, jak snad mohl trochu evokovat název. Písničku napsal na počest svého otce, který zemřel už v roce 1982, tedy v jeho deseti letech, na rakovinu jícnu.
Bolest ze ztráty milované osoby vyjádřil v textu univerzálním způsobem. Poukazuje na koloběh roku - na to, že stejně jako bezstarostné léto přichází a odchází a následně ho střídají další období, ani čas dětské nevinnosti nemůže trvat věčně.
Roční cyklus by nebyl kompletní bez některé ze svých fází a stejně to chodí i v životě. Přicházejí dny hřejivě jarní, s příslibem rozkvětu a světlých zítřků, i studivé a sychravé, během kterých musíme některé kapitoly uzavřít. Jejich posloupnost si nelze vybrat, zvolit si můžeme pouze to, jak budeme jednotlivým etapám čelit.
Skladba Wake Me Up When September Ends slavila úspěchy v žebříčcích po celém světě, v top desítce se objevila také v USA a ve Velké Británii. U nás se jí však dařilo ještě o něco více, v českých rádiích to dotáhla až na úplný vrchol.
Při vzpomínání na éru American Idiot, desky akcentující sociální témata, politiku a zahrnující i kritiku společnosti, se hodí zmínit i zisk dvou Grammy, šestnáct milionů prodaných kusů nebo zařazení mezi 500 nejlepších alb všech dob podle magazínu Rolling Stone. Na motivy ústředního příběhu vznikl také stejnojmenný muzikál na Broadwayi.
Mám-li
být upřímný, s žádným svým dalším albem už u mě Green Day
na tyto doby nenavázali, žádné jiné už mi v přehrávači delší
čas nevydrželo. Zájem skalních fanoušků si přesto udrželi,
od té doby několikrát koncertovali v České republice a letos v
červnu zahrají na festivalu Rock for People v Hradci Králové -
kvůli covidu dvakrát odloženém. Zdá se jako nepravděpodobné,
že by písně z této nezapomenutelné éry mohli v setlistu
opomenout.
text: Josef Martínek, foto: Warner Music
Líbil se vám článek a chtěli byste číst více takových?
Staňte se fanoušky Hudebních srdcovek na Facebooku.
Nejnovější články na blogu
Na tomto blogu věnovaném mým hudebním srdcovkám obvykle ze zásady nepíšu o písních mladších než jeden rok. Za tak krátkou dobu totiž většinou nelze vyhodnotit, zda je přízeň k dané skladbě pouze sezónní záležitostí, nebo dlouhodobým jevem. V případě Stále věřím od Marka Ztraceného ale udělám výjimku.
Letošní léto bylo u nás nezvykle dlouhé, jeho dozvuky zasáhly ještě do prvních říjnových dní. Písničku Červánky od Slzy a Moniky Bagárové považuji za velmi příhodnou pro toto období. Vyšla v roce 2021 a už nyní, o dvě sezóny později, tuším, že se k ní budu na sklonku léta vracet každoročně.
Nejsem velkým příznivcem tvorby francouzského DJe a producenta Davida Guetty ani taneční hudby jako takové. Singl Titanium s emotivními vokály Sii však zcela podmanivou formou zpracovává natolik esenciální poselství, že si mě získal hned po svém uvedení v roce 2011. A i po dvanácti letech mi jeho poslech dokáže přivodit husí kůži.